Čtenářka Milena: Musela jsem přijít o milovaného člověka, abych dokázala zhubnout

Před nedávnem jsem oslavila čtyřicáté narozeniny. Se čtyřmi křížky na krku člověk začíná pomalu bilancovat a přemýšlet, o tom, jak vlastně doposud žil, co dobrého mu osud přinesl a co naopak vzal. Se mnou se život nikdy nemazlil. Jsem ale ten typ člověka, který – když mu osud uštědří ránu – nastaví druhou tvář. Vždycky jsem ale taková nebyla. Ačkoli to zní sebevíc hrůzostrašně za to, co ze mě teď je, vděčím svému zesnulému, stále však milovanému manželovi. Ale pěkně popořádku…

S manželem jsme se seznámili ve čtyřiadvaceti. Já měla čerstvě po škole a on začínal podnikat ve stavebnictví. Osud tomu chtěl a po roce randění jsme se rozhodli spojit dva naprosto odlišné životy v jeden společný. Manželovi se v podnikání dařilo a já otěhotněla s první dcerkou. Během těhotenství jsem nabrala téměř dvacet kilo, kterých jsem se ani po porodu nemohla zbavit. Manželovi to ale naštěstí nevadilo. Ani on totiž neměl míry a postavu hollywoodských herců a sport nebo zdravá výživa ho vysloveně děsily.

S druhým těhotenstvím se opakoval stejný scénář a já byla po čtyřech letech na mateřské, rázem o čtyřicet kilo těžší. Mě ani manželovi to však nevadilo. Ačkoli jsem vážila téměř metrák, měla jsem radost ze života a komplexy se mě v žádném případě netýkaly. S dětmi jsme obráželi cukrárny a s manželem po práci restaurace rychlého občerstvení. Ano, přiznávám – zpohodlněli a zlenivěli jsme. Měli jsme ale jeden druhého, dvě zdravé děti a o peníze se nemuseli strachovat.

Zadarmo to ale rozhodně nebylo. Manžel trávil v práci čím dál víc času a domů se chodil prakticky jen vyspat. Já si najednou začala připadat osamělá. Moc kamarádek jsem neměla, většina z nich totiž budovala kariéru nebo se odstěhovala do zahraničí. Začala jsem propadat depresi a smutek zaháněla vyjídáním ledničky. Korunu tomu všemu nasadil infarkt manžela, který se mu stal osudným.

„Najednou jsem zůstala úplně sama. Bez manžela, bez peněz i jistoty…“

Než jsem se alespoň částečně vzpamatovala, trvalo mi to téměř půl roku. S pomocí rodiny, nejbližších i přátel jsem se dokázala opět postavit na vlastní nohy a začala se pomalu začleňovat do normálního života. Stále jsem však přemýšlela nad ztrátou milovaného člověka a také nad tím, zda neexistoval způsob, jak tomu předejít.

Sama na sobě jsem pozorovala určité zdravotní komplikace, které byly způsobeny mou obezitou. Nechtěla jsem dopadnout stejně jako manžel, bála jsem se o osud našich dětí. Protože jsem potřebovala vytěsnit z hlavy smutné vzpomínky, zdravému stravování, cvičení a hubnutí jsem propadla prakticky ze dne na den.

Dnes už nás ve fastfoodech neuvidíte. Našla jsem si totiž zálibu v tradičních českých receptech, které se ale snaží odlehčit, bez toho aby utrpěla jejich chuť či kvalita. Vařím ze sezónních potravin a mezi mé „pokusné králíky“ patří nejen rodina, ale také široký okruh přátel, jež si mé recepty nemohou vynachválit. V současné chvíli pracuji na vydání kuchařky, která bude plná receptů, jež mi pomohly překonat nejsmutnější období v životě, a zároveň jsem s jejich pomocí přišla téměř o 22 kilogramů nadváhy. Ačkoli jsem teprve na začátku cesty, mám sil na rozdávání a věřím, že nad nemocí zvanou „přejídání“ jednou pro vždy vyhraji. Bude to zadostiučinění nejen pro mě, ale také pro mého zesnulého manžela, který mě v mém snažení jistojistě podporuje.

Z dopisu čtenářky Mileny, 41 let